Chorvatsko, Slovinsko, Rakousko

Lenošíme už týden na baráku, jezdíme na kole, chodíme na houby a sem tam něco ugrilujeme. Je čas zeleniny. Plný skleník těch červených tenisáků, paprik, ředkviček a salátů. Plné záhony okurek a cuket, jen s tím vyrazit na trh. Relaxujeme a užíváme si to sami dva, v klídku, spolu, spokojeni. Je nám skvěle, zjistili jsme, že budeme ne dva, ale tři. Jsme šťastní a máme obrovskou radost.

Za pár dní mají naši kamarádi svatbu, musíme se na to nachystat. Tohle, tuto, oný, hento. Jedeme zpátky do Prahy, musíme se náležitě připravit. Všichni jsme se sešli, dali si po kalíšku, zabékali a dobře pojedli. Pěkné to měli, jen co je pravda.

Další den je jen náš. Pobalit věci, pohladit a pohýčkat auto a vyrážíme. Cesta je dlouhá. Jedeme dolů na jih. Cílem je Viganj, poloostrov Pelješac, Chorvatsko.

Navigátor hlásí 1 222 km před námi, čas kolem 14 hodin jízdy. Vyrážíme v jednu hodinu ráno. Dali jsme si nejdříve chrupánek ať něco urazíme, než se všichni probudí. Ale je to pohodička. Protože jedeme vlastně v pondělí, není vůbec provoz a hlavně v tyto dny se žádné turnusy nestřídají. Hodinku se natáhneme za rakouským Salzburkem a jedeme dál. Směrujeme to na Slovinsky Hradec, Celje a pak na Záhřeb. Užili jsme si překrásné Slovinské Alpy, vinařské oblasti a pak údolí řeky Sáva a teď nastavíme v Záhřebu tempomat a jedeme. Ne moc daleko, vítr síly vichřice láme skály podél cesty, karavany a obytné vozy mají pořádný problém udržet se na silnici a my se nuceně ploužíme 50km/h po dálnici asi hodinu. Ne jednou jsme viděli obytný vůz na hraně převrácení se. Odkláníme se malinko od moře, vítr se zmírnil a 130 v hodině to jede až do Mali Prolog. Zaplatíme za komfortní svezení po chorvatské dálnici a je čas si připomenout, proč má auto volant.

ROGOTIN - tady Chorvaté vytvořili dokonalý silniční uzel a my si to po chvilce šineme překrásným údolím řeky Neretva a kocháme se fíkovými a broskvovými sady a melounovými plantážemi. Za hodinku jsme na hranici s Bosnou a Hercegovinou, projíždíme a za 45 minut opět Bosnu opouštíme. Dole pod námi jsou nekonečné ústřicové farmy, všude kam se podíváš.

Chorvatské KAMENICE jsou jedny z posledních původních druhů ústřic. Ale i ty se již chovají uměle. Roční konzumace těchto mořských delikates je v přepočtu vyšší jak 2,9 mil. euro. Nemohli jsme si tedy odpustit a neochutnat přímo v mece, Mali Ston. Chutnají jinak a to díky chovu v zálivu a ústí řeky Neretvy, která přínáší s sebou z vnitrozemí veliké množství rozpuštěných minerálů. Jsou obrovské a delikátní, stačí vám půl tuctu a můžete jet dál.

Už jen 70 km a cíl je náš. Ale není 70 km jako 70 km. Na Pelješacu to může být i 2 hodiny jízdy, autem...ne na kole :). Cestou kolem vidíme vypálené kopce, stavení i vinohrady. Za zatáčkou zase vše úplně zelené a bez známek požáru. Milujeme to tu. Je to paráda, málo lidí, klid, krásná voda, fouká příjemný větřík. První noc ve stanu 50 m od moře byla docela větrná. Zrovna to foukalo trošku víc a myslím, že kite a windsurfaři by byli vděčni za ten větřík během dne. Ubytko jsme našli hned po snídani druhý den. Parádní malý apartmán, s balkonem směr Korčula, paráda.

KORČULA - Přímo z našeho městečka se několikrát denně dostanete na protější ostrov, jež vás láká svou zelení a malebností. Korčula patří k velice známým historickým městům, jehož datování spadá do prehistorické doby. Obyvatelé toho města mají veliké štěstí, neboť průměrný roční svit slunce je 2 671 hodin a v lednu průměrná teplota necelých 10 °C.

Pro milovníky citrusů je to jeden z rájů. Všude kolem, v zahradách i mimo ně rostou fíkovníky, limety, citroníky, mandarinky i granátová jablka. Co ovšem nemohu opomenout, jsou mandloně a olivové háje. Chorvatský panenský olivový olej patří mezi ty nejchutnější.

A všichni co mají Chorvatsko rádi, dají mi za pravdu, že místní vína, speciálně právě z poloostrova Pelješac, jsou velmi pitelná. Dingač patří mezi nejlepší a nejuznávanější lokální vína z odrůdy Plavac mali. Tak rozhodně ochutnejte....Živjeli !!

Pokud máte čas, rozhodně nevynechejte návštěvu rybářské vesničky Lovište, Trpanj, vinařskou vesničku Potomje a restauraci Konuba Portun, Ston a Mali Ston. Všechna místa rozhodně stojí za půldenní výlet. 

Neradi jezdíme dvakrát stejnou cestou, není to náš styl a proto pokaždé hledáme jinou variantu. Cestou zpátky jsme si projeli vnitrozemí, pamatující nedávnou občanskou válku. Atmosféra nedávného konfliktu na vás dýchne po několika kilometrech za sjezdem z dálnice. Vesničky s několika málo domy nesou stopy po divoké střelbě. Dodnes jsou zde díry po kulometech na staveních i kostelech, místy není vidět ani človíčka. Lidé odešli a vše zanechali na pospas přírodě. Jestli se někteří ještě vrátí, těžko říci.  

Naši cestu směrujeme na Drniš, Knin, Dračac a do kempu na Plitvička jezera. Noc v poloprázdném překrásném kempu však nebyla podle našich představ. Vše bylo super, do té doby, než jsme zalehli do spacáků. Jelikož člověk je prostě vetřelec přírody, tak jsme si to odskákali i my. Pod hlavou nám celou noc cosi lezlo, chroustalo a nechtělo si to jít lehnout a dát si pohov. Nezamhouřili jsme do 3 hodin oči. Ráno jsme našeho narušitele spánku našli. Malý tvor, asi tak 5 cm, podobný škorpionovi, nám pod stanem vybudoval dálniční uzel kolem Mnichova....vysekal si tam super silnice a jeho pracovní úsilí vydávalo zvuk, co nám nedal spát. Ranní budíček ovšem o to více bolel.

Natěšeni na Plitvičky jsme slupli snídani a vyráželi v půl 7 k národnímu parku. Byli jsme asi 5 vozidlo na parkovišti. Na pokladně nebyl nikdo, zaplatili jsme 2x 130 kun a cesta dolů k modrým jezerům a nekonečným vodopádům byla volná. Užili jsme si to a než přijeli první autobusy s turisty, byli jsme na konci u východu z parku. Tak to se nám povedlo na jedničku.

Pokračujeme nádhernou, leč úzkou cestou směrem na Rijeku, Veliko Brdo, Most na Soči soutěskou řeky Soča a pak se odkláníme na Podbrdo. Tam jedeme s jediným cílem, zastihnout poslední autovlak a nechat se provést pod horama do Bohinjské Bistrice. Cesta tak úzká, že jsme prosili, ať nejede proti nám žádné auto. Málo jsme prosili, jel traktor. Na nádraží jsme se asi 20 minut po našem příjezdu nalodili na autovlak a teprve potom se nám pořádně ulevilo. Po 15 minutách v tunelu jsme vyjeli na druhé straně pohoří a mohli jsme jet do kempu postavit stan a vyspat se. Už byla tma a měli jsme toho celkem dost.

BOHINJSKÉ JEZERO, Slap Savica a velmi pěkný trek na Črno jezero stojí za to. Naplánujte si dost času projít si okolí, je to parádní.

JEZERO BLED je další destinace našeho toulání. Po cestě nás přepadl hlad a tak jsme chtěli okusit slovinskou gastronomii. Pojedli jsme s majitelem restaurace, kteroru jsme si vyhlédli po cestě, vyměnili lahve vína a hurá k jezeru Bled stavět stan. Bled jako takový popisovat nebudu. Prostě si tam zajeďte :) Nejsem básník a nedokážu popsat toto místo náležitě pocitově a proto to nechám na vás, ať si názor uděláte sami.

ALTERSEE je poslední zastávkou před návratem domů. Krásné rakouské místo v podhůří, nedaleko Salzburku se nabízí k přenocování a my si užíváme klid a tvrdý spánek doprovázený bouřkou v dáli. Čerpáme sílu na cestu domů a druhý den ráno vyrážíme zpět do reality. Děkujeme, že se nám tato cesta tak povedla. Byla úžasná.